Na začátku léta padalo z nebe spousty vody a rada starších indiánského kmene Sebuzíňáků musela odložit tradiční dětské slavnosti, mysleli jsme si všichni, že se na nás hněvá veliký Manitú. Navíc vylil z břehů i Rio Pecos (řeku Labe) a vypadalo to, že bude pršet až do konce našich dnů. Když ale v neděli dvacátého třetího dne měsíce prérijních růží (červen) vystoupalo slunce vysoko na oblohu, bylo jasné, že Manitú je nám nakloněn a indiánský Dětský den mohl začít.

Moje staré oči viděly na fotbalovém hřišti už hodně krvavých bojů se sousedními kmeny, ale aby se po něm prohánělo více než 200 malých indiánských bojovníků a bojovnic, to jsem zažil poprvé. Nesmíme zapomenout ani na spřátelené bledé tváře, které se spolu s námi přišly pobavit na náš Dětský den.

Na mnoha stanovištích (bylo jich pět a pět a ještě jednou pět) museli mladí indiáni a jejich přátelé prokázat sílu, zručnost, odvahu i trpělivost. Vyzkoušeli jsme si řadu tradičních indiánských disciplín jako třeba hod tomahavkem, chytání divokých mustangů do lasa či výrobu náramků. Bledé tváře nás na oplátku učily, jak se střílí z hromové hole či jak se rýžuje zlato.

Z Děčína přijeli Dakotové, naši rudí bratři ze severních prérií. Ukázali nám spoustu zajímavostí ze života indiánů, naučili nás hadí tanec a zahráli nám indiánskou pohádku.

Krásné odpoledne se pomalu chýlilo ke konci a asi největší radost z toho měli naši mustangové, které by asi děti úplně uštvaly. Děkujeme všem indiánům i bledým tvářím, kteří si tento den užili spolu s námi a těšíme se na další společné akce.